Žijeme na stejné zemi, jako naši předchůdci před desítkami tisíc let. Nic tak zásadního se vlastně nezměnilo. Musíme pít, musíme jíst, musíme spát. Jsme schopni se rychleji pohybovat, lépe bydlíme, umíráme o něco později. Co se ale zásadně mění, je náš pohled na svět, který nás obklopuje.
Dnešní civilizace se chová, jako bychom byli opravdoví páni tvorstva, jako bychom byli nezranitelní, nedotknutelní. Jsme fascinování sami sebou, vlastními úspěchy. A zároveň svázáni výdobytky doby, bez kterých už si ani neumíme představit život. Díky vědě a poznání již nejsme schopni věřit něčemu, na co si nemůžeme sáhnout, co není podloženo jasnými důkazy a o čem nám sdělovací prostředky neřeknou, že je to pravda. Jsme obklopeni informacemi, teoriemi, pravidly, zásadami...
Dalo by se usuzovat, že se máme lépe než kdy před tím, ale když se zeptáte lidí na ulici, ne vždy Vám tuto teorii potvrdí. Dnešní civilizace se bojí. A možná se bojí oprávněně. Některá slova ztrácejí svůj význam, některá se stávají jen prázdnou schránkou bez obsahu. Jsme pohlceni běžícím davem, ve kterém jen pár jedinců tuší proč a kam vlastně běží. Hlavně rychle, podle plánu a bez zastávek. Individualismus, kariéra, motivace, úspěch. Z našeho života se vytrácí jedna nepostradatelná vlastnost, životní postoj – pokora. Pokora před přírodou, pokora před vlastní pomíjivostí...
V životě je řada situací, které nás vrátí zpátky na zem, které nás naučí pokoře. Vážná nemoc, úmrtí blízkého člověka... To jsou přesně ty momenty, kdy zpytujeme svědomí, kdy přehodnocujeme, kdy nacházíme vlastní já... Chvíle, kdy cítíme vlastní pomíjivost. Tyto situace přichází nečekaně, neplánovaně a většinou nemáme šanci se na ně předem připravit. Snažíme se je za každou cenu vytěsnit z mysli, vnitřně je popírat, a přestože dobře chápeme jejich nevyhnutelnost, chráníme vlastní mozek před takto ponurými myšlenkami.
Svět kolem nás se snažíme chápat a využívat, ale život bychom měli v první řadě prožít. Staré přísloví říká, že zážitek nemusí být pozitivní, ale je důležité, aby byl silný. Dříve nás na vlastní zranitelnost, pomíjivost a malichernost našich problémů přivádělo náboženství. Byla jiná doba a lidé rádi věřili v nadpřirozeno, duchovno... Jenže doba se změnila a my se naopak bráníme všemu, co nejsme schopni racionálně vysvětlit. Je jen velmi málo příležitostí, kdy si výše uvedené hodnoty uvědomit, aniž bychom přicházeli o naše blízké. Já osobně jsem k nim našel cestu prostřednictvím extrémních sportů. Právě na horách, pod vodou nebo několik kilometrů nad zemí si člověk nejlépe uvědomí, jak směšné jsou často věci, které nás trápí. Jak málo občas stačí, aby se z krásného dne stala noční můra. A naopak. Jak málo někdy chybí ke spokojenosti.
Extrémní sporty jsou pravděpodobně jedinou dobrovolnou lidskou aktivitou, při které se vystavujeme objektivnímu riziku vážného úrazu nebo dokonce smrti. Zdoláváme nejvyšší kopce naší planety, s lahvemi na zádech klesáme k vrakům lodí a do nekonečných komplexů zatopených jeskyní, vrháme se s kouskem látky v batohu z výšky několika kilometrů. Extrémním sportům je v dnešní době právem věnována velká pozornost, ale možná sami nerozumíme tomu, proč nás adrenalinové aktivity tak fascinují.
Odpověď můžeme hledat v samotné podstatě extrémních sportů. Horolezectví, potápění, parašutismus, paragliding, freediving...všechny tyto sporty nás přivádí na samotnou hranu lidských možností v prostředí, které by pro nás ve své podstatě mělo být přirozené. Země, voda, vzduch...tři prostředí, ve kterých se rodíme, žijeme a umíráme. Prostředí, které tak dobře známe, a které s vývojem techniky a vědy stačíme nejen poznávat, ale snažíme se jej také ovládat. Jenže na horách, na dně oceánu nebo v kilometrové výšce nad zemí platí stále stejná, neměnná a nekompromisní pravidla. Kdo je poruší nebo není dobře připraven, může přijít k úrazu.
Každý z nás potřebuje jinak silné podněty, aby porozuměl vlastním životním hodnotám a dokázal si je správně seřadit. Někomu stačí pohled na hory z okna penzionu, někdo musí zdolávat jejich vrcholy. V principu je ale jedno, jak daleko musíte zajít, je potřeba jen vyrazit a udělat první důležitý krok.
Adrenalinové a extrémní sporty se ale dlouhodobě prezentují, jako zábava pro nudící se teenagery, pro blázny a lehkomyslně riskující individua. A těm, kteří tyto sporty provozují, často takový pohled vyhovuje. Málokdo na začátku hledá v riskování vlastního života nějakou hlubší filozofii. Jenže ona za tím vším bezesporu je a je možná hlubší, než by se dalo čekat. Filozofie spočívající v poznání okolního světa...země, vody a vzduchu. V poznání všech tří dimenzí, ve kterých žijeme.
Již dlouho si pohrávám s myšlenkou sepsat vlastní pocity, které zažívám na horách, na skalách, ve vodě nebo ve vzduchu při pádu z letadla. Ale nechtěl jsem zůstat u povrchních zážitků. Extrémním sportům se věnuju více než 10 let, přesto si nepřijdu ani dostatečně zkušený na to, abych filozofoval o jejich podstatě. Ale chuť psát je silnější než strach z Vaší reakce :-)
A proto jsem se rozhodl sepsat ve třech článcích svůj pohled na tři prostředí – zemi, vodu a vzduch. Jejich pravidla, rizika, co nám berou a co dávají a svůj názor na to, jak z nich v maximální možné míře těžit. Jako první bude dokončen článek s názvem země, který se tady objeví během několika dnů.
Přijměme vlastní pomíjivost. Přijměme fakt, že nejsme pány tvorstva. Naučme se žít v symbióze s okolní přírodou. Poznejme sami sebe prostřednictvím prostředí, které nás obklopuje. Poznejme svět ve 3D!!!
Pokud Vás tato myšlenka zaujala, navštivte facebookový profil tohoto projektu na adrese www.facebook.com/Adrexcz
