Osobní zkušenost s tragickou dopravní nehodou

14. 01. 2013 15:59:54
Skoro rok jsem přemýšlel, zda má význam sepsat jednu nepříjemnou zkušenost a zážitek z března 2010. Nešťastnou náhodou jsem se ocitnul na místě vážné dopravní nehody a během krátké doby mi došlo, že nikdo jiný tam není. Nakonec jsem se rozhodl článek napsat. Nechal jsem uplynout dostatečně dlouhou dobu, abych byl schopen popsat celou záležitost pokud možno co nejobjektivněji. Tedy chci se o to pokusit, protože úplný nadhled už asi nikdy nezískám.
Foto : HZSFoto : HZS

Celý příběh uvedu trochu pohádkově:-) Byl opravdu krásný, slunečný den a já se v dobré náladě přesouval svým vozem z Vysočiny směr D1 a Praha. Končil březen, po dlouhé zimě už bylo všude cítit začínající jaro, nikam jsem nespěchal. Dobrá hudba, suchá silnice...paráda. Až do chvíle, než jsem přejel horizont mezi obcemi, které raději nebudu jmenovat. Napravo od silnice leží převrácený náklaďák, nalevo na poli stojí úplně rozsekaná Fábie a celá silnice jako by byla posypaná pískem. První co mě napadlo, že u nehody už musela asistovat policie a hasiči, a že se již podařilo pískem zakrýt olejové skvrny. Co bylo ale divné, že nikde v okolí nebylo ani živáčka. Přibrzdil jsem a prohlížel si oba havarované vozy. Z kamionu se podivně kouří, písek se přestává zdát být pískem a všude až strašidelný klid. Zastavil jsem a podíval se pozorněji na Fábii. Ten pohled bych nepřál nikomu. Uvnitř byla jen málo patrná postava, zakrytá mezi plechy a hadry vystřelených airbagů. Došlo mi, že nehoda se musela stát teprve před malou chvilkou, a že kromě mě tady zatím nikdo není.

Přestože jsem za poslední roky absolvoval několik kurzů první pomoci a párkrát jsem se k podobným událostem i nachomýtnul, takhle brzy a blízko takto vážné nehodě jsem byl poprvé. Smysl nedávalo ani rozestavění vozů, protože kamion skončil napravo od silnice, ale otočený tak, jako by se ke křižovatce, kde evidentně k nehodě došlo, teprve blížil.

Své auto jsem nechal stát jen tak uprostřed silnice. Mezitím proti mně zastavilo další auto, ze kterého vystoupila žena, na kterou jsem jen stačil křiknout, ať volá číslo 155. Reflexivně jsem se rozběhl k havarované Fábii, přičemž jsem si snažil v hlavně rychle projet nadrilovaný scénář chování v takovéto situaci. Zaregistroval jsem také řidiče nákladního vozu, který vykopal postranní okénko a vyvalil se na pole. Byl evidentně v šoku, ale vypadal, že je relativně v pořádku.

Poslední kroky před Fábií už zdaleka nebyly tak jisté a stále více mi docházelo, co se tady asi odehrálo. Nákladní vůz jedoucí po hlavní silnici narazil z pravé strany do Fábie, jejíž řidička pravděpodobně nezaregistrovala značku dej přednost v jízdě a vjela z vedlejší silnice přímo pod kola náklaďáku.

Vzal jsem za pomačkané dveře Fábie a asi na třetí škubnutí se mi je podařilo vytrhnout. Uvnitř tělo v bezvědomí s krvavými šrámy po celém těle. Auto bylo natolik zmačkané, že nějakou chvíli trvalo, než se povedlo odepnout bezpečnostní pás. Během manipulace s bezvládným tělem se začaly ozývat zvuky, chrčení, které ale znamenalo, že osoba žije. Mezitím se u dveří objevil další člověk a společně se nám podařilo zraněnou osobu vytáhnout z vozu. Ženě na silnici, která byla ve spojení se záchrannou službou, jsme hlásili vážně zraněnou jednu osobu, ale po jejím vytažení se teprve objevil hrůzný pohled na druhé tělo. Spolujezdkyně slisovaná mezi plechy auta, s hlavou zalomenou až k zadním sedačkám, bez známek života.

První zraněnou jsme položili nedaleko vraku, zabalili do dek, podložili hlavu a znovu se vydali k autu. Dveře spolujezdce byly natlačené dovnitř, takže jediný přístup k druhé zraněné byl opět přes místo řidiče. Jen těžko se popisuje ten pocit. Na jednu stranu chce člověk pomoci, na druhou stranu by byl rád, kdyby někdo kvalifikovaný řekl „nemá to význam“. Všude krev a žlutavě zabarvená tekutina vytékající ze všech otvorů na hlavě, krev z uší, rozlámané všechny kosti a na první pohled zlomený vaz. Na paní s telefonem jsem křiknul, že druhá paní je bohužel po smrti, ale jako odpověď se ozvala strašlivá otázka – „je zranění neslučitelné se životem?“ Zní to divně, ale chtěl jsem aby bylo, protože mi bylo jasné, co přijde. Tak vážný ortel si ale člověk nedovolí vyslovit, takže odpověď zněla ne! A následovalo očekávané – „dostat paní ven z vozu a zahájit resuscitaci do příjezdu záchranky". To v praxi znamenalo vlézt do auta, přes tělo se prosoukat až k nohám a násilím vytrhat tělo ven z vraku. S neznámým kolegou, který tělo chytil pod pažemi, jsme se do úkolu pustili a s veškerým vypětím se nám nakonec podařilo tělo vytáhnout. Oba potřísnění krví jsme ženu položili na zem, nedaleko první zraněné.

Přestože jsem nácvik resuscitace absolvoval několikrát, a vždycky jsem měl v hlavě přesně dané kroky, nikdy nikdo mě nepřipravoval na resuscitaci takto masivně poškozeného těla. Tep žádný, nedýchá. Masáž srdce a umělé dýchání. Vyhrnout oblečení, nahmatat hrudní kost...ale jak, když je celý hrudník rozlámaný. Vyčistit dutinu ústní? Jak, když se neustále zaplavuje krví a žlutou tekutinou. Rozlámané kousky zubů, rozlámané kosti v obličeji. Bože kde je ta záchranka. S pohledem upřeným do nebe jsem začal masírovat srdce a rukama jsem cítil, že se skoro dotýkám země. Umělé dýchání nemělo smysl, nebylo zkrátka kam dýchat. Dalších nekonečných pět minut se scénář v pravidelných intervalech opakoval. Minuta masírování a minuta odpočinku u druhé zraněné ženy. Utěšování, hlazení, vysvětlování stavu kolegyně.

Kolem se zatím vytvořil početný hlouček přihlížejících, ale nikdo, kromě neznámého muže, jenž se zapojil i do tahání osob z auta, nám nepomohl. Rad a výkřiků jsme slyšeli spoustu, řadu z nich jen velmi neradi. Například hlasité hodnocení stavu spolujezdkyně, o které několikrát z davu zaznělo, že je po smrti. To je asi to poslední, co by vážně zraněná řidička ležící opodál, měla slyšet. Stav spolujezdkyně se neměnil a nám bylo stále jasnější, že jsme přítomni nehodě s tragickým koncem. Pak se konečně ozval zvuk houkající sanitky a s ním i blížící se vysvobození z této situace. Jako první dorazili dobrovolní hasiči, a klobouk dolů před rychlým a profesionálním přístupem. Na místě se taky konečně objevili záchranáři, s vybavením pro kvalifikovanou pomoc. Ambuvak, kapačky,... Konečně jsme mohli předat situaci do rukou někoho jiného a zbavit se odpovědnosti za stále jasnější výsledek.

První pocit, který si pamatuju, byla touha opustit toto místo a celý zážitek tak nějak vytlačit z jinak krásného dne. Rozloučil jsem se s „kolegou“ zachráncem, zeptal se policisty, jestli nás bude potřebovat při vyšetřování, nastoupil do auta a ještě před příletem záchranářského vrtulníku jsem pokračoval v cestě do Prahy. Asi deset minut jsem jel a přemýšlel, co se vlastně stalo. Teprve potom se mi začaly klepat ruce a i noha na plynu nebyla v klidu. Musel jsem zastavit na prvním odpočívadle na dálnici. Podíval jsem se na zakrvácené rukávy u košile, krev na rukách a teprve tady mi došlo, že nám jen před malou chvilkou někdo umřel v rukách. Další hodinu jsem nebyl schopen ničeho, jen tupě zírat do prázdna a srkat kávu. V hlavě jsem si neustále přehrával veškeré naše kroky, zda se dalo něco udělat lépe, zda jsme udělali opravdu maximum. Stále se mi vybavoval pocit, že jsem pomoc druhé ženě dělal s vědomím, že jí pomoci nedokážeme. Že jsem možná měl překonat veškeré zábrany a umělé dýchání poskytnout. Obrovská snaha záchranářů o její oživení i deset minut po nehodě mě navedla na myšlenku, že kdyby takovou péči měla od začátku, že možná přežije. Chaos v hlavě trval až do večerních zpráv na internetu, ve kterých zasahující lékař konstatoval masivní zranění neslučitelné se životem. Jakákoliv snaha o záchranu byla od začátku marná. Řidička osobního vozu nehodu přežila, snad i díky našemu rychlému zásahu a první pomoci.

A proč jsem se vlastně rozhodl celý zážitek popsat? Protože mi teprve ten den došlo, jak moc důležité je se na takovéto situace připravovat. A také že na reálnou situaci se vlastně připravit nedá. Že na místě nehody není nejhorší křik zraněných, ale právě ticho, ve kterém jste vděční za každé zachroptění a náznak života. Že drilování krizových situací má smysl, protože právě nadrilované kroky jsou ty jediné, o kterých nemusíte dlouho přemýšlet, a o kterých víte že jsou správné. A že se může krásný den během pár vteřin změnit na černou můru, ze které se člověk ještě dlouho vzpamatovává. Buďte na sebe opatrní!

Autor: David Matuška | pondělí 14.1.2013 15:59 | karma článku: 49.22 | přečteno: 84216x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Václav Vít

Fikce na duchovní témata, žertem nemusí znamenat čertem.

Popovídáme si o hrůzném osudu imáma mezi divochy v Papui - Nové Guinei, o polském mateřském mléce v izraelské verzi a hlavně pak o novém názvu strany českých komunistů.

20.2.2019 v 18:29 | Karma článku: 4.19 | Přečteno: 100 | Diskuse

Vilém Ravek

Strana Svobody a přímé demokracie /SPD/ nám předvádí přímou demokracii v praxi

Okamura a Volný nám předvádějí svobodu a přímou demokracii v praxi. Dala by se shrnout do dvou vět: Dej hlas a mlč a drž hubu a krok. Na rozdíl od Volného je s Okamurou alespoň /někdy/ legrace.

20.2.2019 v 15:06 | Karma článku: 32.04 | Přečteno: 1511 | Diskuse

Petra Havelková

Bloger V si změnil profilovou fotografii

Čtete dobře, řeč není o Markétě Šichtařové, která si díky svým stále se měnícím vyprseným fotografiím získává přízeň desítky tisíc čtenářů, ale o blogerovi Davidovi V.

20.2.2019 v 14:12 | Karma článku: 23.02 | Přečteno: 1305 | Diskuse

Jan Ziegler

Krutý osud našich Židů ve Stalinově říši zla

Komunistický a nacistický teror se od sebe zase tolik nelišily. Jedním z důkazů je i kniha historiků Ústavu pro studium totalitních režimů, který mapuje osud československých Židů v SSSR

20.2.2019 v 13:07 | Karma článku: 22.67 | Přečteno: 617 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Kde je Asia Bibiová?

Poslední zprávy říkají, že stále v Pákistánu. Tam sice unikla oprátce za čin, který nespáchala (rouhání proti Prorokovi), ale do bezpečí v zámoří se zatím nedostala. Z bezpečnostních důvodů je držena na tajném místě.

20.2.2019 v 11:45 | Karma článku: 21.71 | Přečteno: 392 | Diskuse
Počet článků 25 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5076
Dění kolem nás by nemělo zůstávat bez reakce a povšimnutí.

Najdete na iDNES.cz