Paňmámo, ten Váš Nollen, ten se mě tůze natrápil :-)

V názvu článku jsem si dovolil použít hlášku z oblíbené pohádky Honza málem králem, protože přesně vystihuje moje aktuální pocity. Respektive pocity, kterými jsem si postupně procházel od chvíle, kdy jsem se rozhodl pro sólo výstup nádhernou cestou na 4.107 metrů vysoký Mönch v bernských Alpách ve Švýcarsku.

Hřeben Nollen byla láska na první pohled. Měl jsem jej možnost detailně pozorovat z vedlejšího vrcholu Eigeru i z další jeho sousedky Jungfrau, a bylo mi jasné, že se sem jednou budu muset vrátit. Původně jsem měl na mysli samozřejmě klasický výstup ve dvojici, ale postupem času, a vlivem několika pro mě zásadních událostí, jsem se nakonec rozhodl pro volný přelez. Rozhodl je možná příliš silné slovo, chtěl jsem to prostě vyzkoušet :-)

Začalo období hledání informací, sbírání sebevědomí a plánování. První dva pokusy jsem musel odpískat k vůli počasí, ale ve středu 14.srpna zahlásili meteorologové ideální podmínky a já mohl po půlnoci konečně vyrazit směr Grindelwald. Tentokrát vynechám popis příjezdu i klasické výstupové cesty z pohledu lezecké dvojice. Chci se s Vámi podělit o pochody, které mi během cesty na vrchol běžely hlavou. A protože jich bylo opravdu hodně, vezmu to velmi rychle a ve zkratkách :-)

Hned na začátek podotýkám, že nejsem Ueli Steck, a se sólo ledovým lezením mám zkušenosti hlavně z domácí ledové stěny ve Víru. Někomu tak mohou přijít moje pocity jako přehnané a výstup jako relativně snadný. Na horách jsem už sice nějaký čas strávil, ale pro mě byl Nollen opravdovou výzvou.

Celou cestu jsem se těšil prostě na hory, takže nějaké negativní myšlenky šly stranou. V Interlakenu, odkud jsem po delší době Nollen znovu spatřil, jsem to chtěl otočit a jet zpátky domů. V Grindelwaldu, pod severní stěnou Eigeru, na mě dýchla historie lezení a začal jsem se strašně těšit. Strach ale postupně narůstal. V Kleine Scheideggu jsem se ho rozhodl zahnat jedním pivem a trasu jsem detailně studoval dalekohledem. Tudy to nepůjde, tudy vůbec ne... tady by to možná mohlo jít. V hlavě se začaly objevovat myšlenky na alternativní plán:-) Trocha alkoholu ale zahnala chmury a rozhodnutí znělo jasně, minimálně se zajdu podívat pod Nollen. Serpentýnami jsem nastoupal na Guggi hütte a po krátké večeři a rozjímání nad světa bolem jsem kolem sedmé večer spokojeně usnul. Po 10 hodinách řízení a odpoledním výšlapu jsem ani nezaregistroval hluk poměrně zaplněné chaty. Budík nařízen na 3 hodiny ráno.

Ranní vstávání mi nikdy nešlo a vždy nějakou chvíli trvá, než se nastartuje hlava. To bylo tentokrát možná dobře:-) Bez zbytečného otálení jsem se ustrojil a společně s asi dalšími osmi lidmi vyrazil do překvapivě teplé noci. Během klikatého bloudění suťoviskem za svitu čelovky jsem stále zvažoval 3 varianty možného postupu. Zleva, zprava nebo dolů. Uvidím, podle toho jak to půjde.

Ještě před svítáním jsem dorazil pod nástup na firnové pole, které se postupně zvedá a končí přibližně padesátimetrovým ledovým výšvihem. Odtud to vypadalo vcelku jednoduše. Při nejhorším se prostě otočím a půjdu zase zpátky. Nasadit mačky, dopít skoro všechnu zbylou vodu, abych co nejvíce odlehčil batoh, a vzhůru.

První třetina svahu byla naprosto úžasná. V pevném firnu byl každý zásek cepínu stoprocentní a představa, že to takto půjde až nahoru, mě úžasně uklidňovala. Když jsem byl asi v polovině, nalézala první čtveřice lezců Nollen, a zrovna opatrně si při tom nepočínala. Dolů začaly létat pěkné kusy ledu, což na moji psychiku nemělo dvakrát pozitivní dopad. Navíc pomalu narůstala expozice, takže jakékoliv pochybení by už znamenalo aspiraci na Raškův olympijský skok.

Horní pasáž svahu, kde už všichni vrtali šrouby o sto šest, je kombinací firnu a křehkého ledu, což není zrovna ideální terén, pokud si nemůžete dovolit ani jedinou chybičku. Led se štípal a zbraně už zdaleka nedržely tak, jako dole. 

Nad  sebou jsem začal cítit rostoucí nervozitu lezců, kteří postupně nalézali do kolmé části výstupu. Z lehkého zasekávání cepínů přešli na hrubou těžbu ledu a na moji hlavu se vlastně už soustavně sypaly různě velké pozdravy. Bylo mi jasné, že takto to nepůjde. Musím využít rychlosti sólo lezení a všechny ostatní předběhnout, jinak mě tady uplácají k smrti. Nalezl jsem si trochu stranou, abych si sundal kuklu, ve které mi začínalo být pěkné horko. Přilbu jsem sundal snad na 5 vteřin, ale i ty stačily nějakému dobrákovi na pěkný zásah přímo do hlavy. Trochu šok, pár kapek krve, ale nejhorší byl následný pohled dolů. Došlo mi, že už jsem v místě, odkud se nedá bezpečně sestoupit, a že jediná „rozumná“ cesta vede vzhůru.

Bez zbytečného zastavování jsem postupně začal míjet jednotlivé týmy, čímž jsem se relativně rychle dostal do klíčového místa celého podniku. Nollen jsem nalezl úplně vlevo, kde je sice svah mírnější, ale zato kvalita ledu upřímně nic moc. Navíc zde ve své podstatě natraverzujete do asi kilometr dlouhé stěny, končící suťoviskem na úpatí hory. Na strach už tady ale nebyl prostor. Soustředil jsem se jen na každé další zaseknutí cepínu, na každé kopnutí mačkou... Pokud se povedlo pár jistých kroků za sebou, sebevědomí narůstalo. Jakmile zbraň prořízla, nebo se vyštípnul kus ledu, sebevědomí bylo v háji. Pomalu se také začala projevovat nedostatečná, tedy vlastně žádná aklimatizace, takže lezení stálo poměrně dost sil.

Hnán dalšími kusy padajícího ledu jsem postupně přelezl všechny štandující dvojky a konečně jsem nad sebou nikoho neměl. Zároveň už jsem viděl konec mého trápení, v podobě mírnějšího firnového svahu nad Nollenem. Nejhorší by ale bylo začít spěchat. Nohami jsem si vykopal dobré stupy, pevně zasekl oba cepíny a konečně si trochu odpočinul. Posledních pár metrů pak bylo o 100% koncentraci a opakování si, že dokud nebudu stát na rovném platu, není vyhráno.

Po přelezení Nollenu mě na chvíli přepadla obrovská vlna euforie, ale zároveň jsem ztratil motivaci pokračovat. Kdyby tady asi byla nějaká jednoduchá sestupová cesta, nejsem si jistý, jestli bych Mönch vůbec dolézal. Už jsem nechtěl nic riskovat a jen si užít pocit z dobře odvedené práce. Jinak než přes vrchol se ale dolů dostat nelze, takže po krátké přestávce jsem pokračoval dalším firnovým svahem a vrcholovým hřebenem až ke 4.107 metrů vysokému „povinnému“ cíli.

Na vršku jsem pobyl jen asi dvě minuty, protože mě čekal ještě poměrně exponovaný sestupový hřeben k chatě Mönch hütte, který jsem chtěl mít pokud možno co nejrychleji a nejbezpečněji za sebou. Teď už si to přece nepokazím :-) Cestou jsem přijal několik gratulací, dokonce i od horských vůdců, což mě docela překvapilo, protože přicházeli z druhé strany kopce. Poslední sněhový svah, poslední skalky a poslední zákruty v suťovisku.

Napětí definitivně pominulo až na ledovém poli pod chatou, kde jsem si konečně připustil, že už není kam spadnout. Byl jsem fyzicky, ale hlavně psychicky dost unavený, takže jsem se rozhodnul využít jedinečné možnosti, kterou tato část Alp nabízí, a cestu do Kleine Scheideggu jsem absolvoval věhlasným vláčkem vedoucím masivem Eigeru. 60 CHF sice není zrovna málo, ale zažil jsem i méně smysluplné utrácení :-) Ve vláčku jsem téměř okamžitě usnul a probudil se až zpátky v Scheideggu.

Výstup na Mönch pro mě opravdu hodně znamená. Cestou na něj jsem si mohl uspořádat chaos v hlavě, který občas dnešní uspěchaná doba vyvolává. Znovu si poskládat priority, uvědomit si co je a co není důležité. Došlo mi, jak moc miluju hory, které člověka dokáží rychle vrátit oběma nohama zpátky na zem. Jak strašně dobře se vlastně mám, že mohu jen tak vyrazit na takovéto místo, a že se mám kam a za kým vracet. Je asi jedno, jakým způsobem se kdo k podobnému pocitu propracuje, ale udělat by to měl každý. Mějte se moc fajn. David

Fotky z výstupu najdete na http://www.adrex.com/cz/zeme/horolezectvi/clanky/panmamo-ten-vas-nollen-ten-se-me-ale-tuze-natrapil/