Od silných vládců do spirály demokratických voleb…

Název tohoto blogu bude asi zapotřebí trochu osvětlit. Těch, co kopou do politiků na regionální nebo celorepublikové úrovni je spousta a rozhodně není mou ambicí zařadit se mezi tak početnou a nekonkrétní skupinu blogerů. Dovolím si ale krátkou polemiku na téma demokratický systém, svobodné volby a výběr vůdců.

Od úplných začátků naší civilizace, myšleno od těch, ze kterých máme i jiné než kosterní pozůstatky, probíhá ve společnosti pravděpodobně stejná diskuse. Kdo a proč by měl určovat někomu jinému co má a nemá dělat, kdo by měl dávat směr a smysl našemu životu a proč by jsme to vlastně měli dobrovolně respektovat. Co se pravděpodobně mění, jsou argumenty, kterým jsme ochotni věřit, a podle kterých jsme schopni vůdce přijímat a respektovat. V dobách dávno minulých byla rozhodující síla. Schopný člověk nebo rod, který dokázal dát dohromady největší objem majetku, dokázal také postavit největší armádu a s ním pak své okolí postupně „přesvědčit“ o správnosti svých názorů. Tento způsob argumentace je chtě nechtě nejefektivnější dodnes, a ačkoliv to naše uši nerady slyší, je stále často používaný.

Vedení bez války…

Jak ale přesvědčit vlastní národ, že jste správný vůdce, aniž by jste museli tasit meč? Museli jste vědět a znát více než ostatní. Například kdy dojde k zatmění slunce, kdy asi by mohlo konečně zapršet a nebo jinou, většinou tehdy neznámou „novinku“, která přesvědčila ostatní kolem Vás, že jste ti praví a předurčení pro jejich vedení. Jenže i tyto novinky se časem ohrají a počet astronomů, astrologů a prehistorických meteorologů znemožňuje efektivní využití přírodních úkazů. Co dál? Náboženství. Věci se zcela jistě nedějí jen tak, sami od sebe. Přístup ke vzdělání měla dříve jen poměrně úzká skupinka obyvatel a pokud ona našla společnou řeč, pak chudák, který obdělával pole, asi nezkoušel o většině věcí polemizovat. Jenže i náboženství se postupem času formovalo až do dnešní podoby a začalo tak ztrácet svůj vliv na světskou moc. Tam stále dominovala převaha válečníků a movitých patriarchů. Spojením těchto dvou světů, náboženství a síly, vznikly monarchie, království, sultanáty a řada dalších politických systémů, které na spoustu let vyřešily problém s volbou a následovnictvím vůdců.

Od monarchie k vládě strachu…

Zlomový moment ale přišel ve chvíli, kdy v několika monarchiích vyzkoušel lid popravit svého krále. Bůh nezasáhnul a vůdce jím dosazený na trůn se stal jen torzem obyčejného člověka. Začal růst vliv „obyčejných lidí“ na dění kolem nich, zvyšoval se počet vzdělanců, rozvíjelo se školství a zjednodušeně dostupnost informací. Jak ale řídit národ, když každý ví, že nejste nikým předurčen a nejste za něj tedy ochotni ani bojovat, ani pro něj pracovat? Většina nadpřirozených úkazů je vědecky vysvětlena, náboženství se definitivně odděluje od výkonné moci a mezi lidem bují pocit, že by měli sami rozhodovat o svém osudu. Nezadržitelně se blíží demokratizace společnosti, respektive nástup politických systémů, které pro svoji existenci nutně potřebují „souhlas“ lidu. Každý na to jde svou cestou. V Německu přes bohaté a rasově vyhovující „nadobčany“, v Rusku přes chudinu, kterým naopak slíbí majetek těch bohatých. Myšlenky sice protichůdné, ale cíl stejný. Ostatně fašisté i komunisté vyhráli ve svých zemích „svobodné volby“.

Jenže i tady nakonec přijde na zbraně a na konfrontaci. Po dvou světových válkách, díky informacím, filmům a archivům, již většina populace ví, že válka bolí všechny, a že vůdce, který slibuje blahobyt dosažený silou, neříká pravdu. Koho tedy ale nechat vládnout a proč? Další alternativou je tedy přirozeně využití tohoto celosvětového povědomí, tedy strachu z války. Pojmy jako studená válka, válka proti terorismu, hospodářská krize…ty všechny nás nutí respektovat některá ne vždy příjemná rozhodnutí našich vůdců, přestože si je do zastupitelských orgánů sami volíme.

Jak vládnout vzdělané společnosti…

Strach má ale jednu velkou vadu…časem otupíte a přestanete se bát. Systém založený na strachu z něčeho je tedy stejně jako všechny předchozí, časově limitován. Předpokládám, že by se asi těžko dařilo panu Bushovi donekonečna omlouvat války tak dobře skrytými zbraněmi hromadného ničení, že je nikdo nikdy nedokáže najít. Co ale dál, jak tedy vládnout společnosti, která má dokonalý přístup k informacím, kde každý může prezentovat jakékoliv názory, aniž by byl vězněn, mučen nebo upálen? Na řadu přichází další, ve své podstatě nevyhnutelný krok, tedy vláda lidu. Nazývejme ji jakkoliv. Dřívější pokusy sice nedopadly příliš slavně, ale máme vůbec nějaké alternativy? A co je to vlastně ta vzdělaná společnost?

Věnujme se na chvíli zemím, ve kterých se předpokládá alespoň základní přístup ke vzdělání a vynechme tedy pro tentokrát země, které jsme se naučili nazývat třetím světem. Systém školství je ve většině zemí rozdělen do několika úrovní, tak aby se většina populace dostala k všeobecnému povědomí od naší civilizaci, aby uměla číst a psát a aby se dokázala zařadit do pracovního procesu. Následuje vzdělávání, které Vás předurčuje pro určitou oblast působnosti nebo Vás systematicky připravuje na nejvyšší úroveň vzdělávacího procesu, tedy na univerzitní nebo vysokoškolské studium. Tady už zraje a vzniká elita národa, na slovo vzatí odborníci, kterým je předurčena pozice vedoucích pracovníků, odborníků a morálních vůdců národa. Ne nadarmo právě tady útočila většina totalitních režimů nejdříve a nejkrutěji. Jak ale systém vzdělávání koresponduje s volebním systémem ve většině zemí? V čem se liší hlas moudrého vysokoškolského profesora například od hlasu nevzdělaného recidivisty a kriminálníka?

Hloupý národ nemůže mít moudré vůdce…

Odpověď na předchozí otázku zní „v ničem“! Co to ale znamená pro volební systém, který je postaven čistě na kvantitě odevzdaných hlasů? Pokud přijmeme fakt, že systém vzdělávání v naší a ostatních civilizovaných zemích je selektivní, pak zákonitě generujeme jen relativně úzkou skupinku moudrých lidí, která je ve značném nepoměru k těm ostatním, méně vzdělaným. U volebních uren jsme si ale všichni rovni, takže volební výsledky můžeme očekávat ve stejném rozložení sil mezi moudrou a „méně moudrou“ částí dospělé populace. To samo o sobě ale neznamená, že budeme mít hloupé vedení země, jen pro to vzniká dobře prohnojené podhoubí. Pak už stačí jen ústupek politických představitelů, kteří za cenu velkých ústupků a zlomení vlastní páteře kývnou na veřejnou poptávku a hlas davu, a přizpůsobí svůj program, záměry a nakonec i faktické kroky většině. Pak máme zaděláno na průšvih, který ale stejně jako všechny předchozí nezdary nebude trvat věčně. Škoda jen, že jsem stále nedokázal přistoupit na myšlenku reinkarnace, protože už teď bych se těšil a byl zvědavý, do jakého systému se znovu narodím.

Čekáte řešení na závěr? Čekáte zbytečně, protože to bychom museli hlasovat a výsledek, který by z toho vzešel, bych určitě nerad prezentoval pod svým pracně zformulovaným článkem. Takže hodně sil a trpělivosti s našimi vůdci, nemohou být totiž lepší, než si vlastně sami zasloužíme.